Závěrem musím holky opět pochválit za předvedenou hru a poděkovat jim za bojovnost, která je zdobila po všechny tři dny. Potěšující je také skutečnost, že jsme výsledkově potvrdili umístění v rozřazovacím turnaji v Brně, které nebylo asi náhodné, jak si někteří mysleli. Nechci chválit jedince, v týmu nám zatím vše funguje jak má včetně tahounů družstva. Poděkování patří opět i přítomným rodičům i přibývajícím fanouškům, kteří nám svým povzbuzováním vytvářejí v hale parádní atmosféru.

A ještě příhoda související s tímto turnajem. Jeden z fanoušků posilněný alkoholem nám usnul v šatně, kterou po konci sobotního programu personál haly zamkl i s unaveným fanouškem. V neděli ráno došlo k překvapení jak pro holky přicházející do šatny, tak pro uvězněného nocležníka. Celý případ pořešili i přivolaní strážníci městské policie. Na základě jejich zjištění zpracoval kreativním způsobem Miroslav Komínek, zástupce ředitele Městské policie Přerov další z policejních hlášení, uvedených v jeho sbírce podobných komických příběhů takto:

Čas od času se stane, že když někdo něco ukradne, skončí zavřený. Co se ale stane, když někomu ukradnou den, respektive noc? Jedno ráno přišel personál sportovní haly do práce, když tu uvnitř objevil uvězněného nezvaného hosta. Nebyla to vačice, profesionálně hrající zdechlinu, ale neznámý muž. Abychom se dozvěděli, kterak se vše událo, musíme se vrátit na úplný začátek.

Dotyčný chlapík vyrazil z nedaleké vesnice do středoměsta za sportovním zážitkem. Konkrétně tedy za volejbalem. Každý kontakt s míčem oslavoval kapkou alkoholu. A že jich při tomto sportu je. Jak zápas gradoval, zazvonily poslední střízlivé buňky na Zvon hanby a odešly Uličkou ponížení pryč. Jako poslední vzkaz vyslaly muži poselství, že další set již nezvládne a měl by jít k ledu. S touto myšlenkou se muž překvapivě ztotožnil a vyrazil na hokej. Jelikož však jeho kroky řídily zbylé buňky, které při chůzi mačkaly náhodná tlačítka, nesešel po schodech dolů, aby opustil halu, ale nahoru, kde mohl opustit leda tak své vědomí. Pak jeho mysl vyhlásila blackout a týpek si ustlal v jedné prázdné šatně. Vzhledem k tomu, že byl vypnutý, nevšiml si, že se zhaslo v celé budově, a ta se pohroužila do ticha. Celkem logicky si nevšiml ani toho, že šatnu někdo zamknul a pokud ano, bylo mu to jedno.

Uprostřed noci vystoupilo z ilegality střízlivějící vědomí a svého majitele probudilo. Ten po chvíli tápání pochopil, že je uvězněn. Netušil však, kde, proč ani jak. Aby bylo vězení dokonalé, zjistil, že nemá ani telefon, aby si přivolal pomoc. Ne, že by to bylo něco platné, protože stále netušil, kde se nachází a jak se tam dostal. Zvítězila v něm však touha po svobodě a do těla mu začal tryskat adrenalin, který sváděl poměrně nerovný boj s lihovou okupací. Hanácký Edmond Dantès se jal holými prsty bojovat s překážkou v podobě zamčených dveří. Bezvýsledně. Jeho snahu by ocenila snad jedině venkovská metalová kapela Metlička v remaku klipu Unforgiven. Dveře z mletého papíru byly zkrátka neprostupnou bariérou. Vyčerpán papírovým bojem kapituloval a opět usnul, přičemž spal až do kuropění.

Tak ho, jako tu zmíněnou vačici, nalezl personál a přivolal strážníky. Denní světlo muži omotalo oči ostnatým drátem a jazyk dokázal o patro rozmělnit zrno na kvalitní mouku dvounulku, přesto společně s hlídkou dal dohromady výše popsané události. Škodu přislíbil plně uhradit a po zjištění, jak dopadly všechny zápasy, odkráčel krokem carského důstojníka domů. Bez mobilu a hrdosti, zato s ukradenou nocí.