Ahoj Evo, vítám tě v Brně a hned se tě zeptám, je to nostalgie, když se vracíš na „místo činu“?

Dobrý den, vlastně ahoj, vždyť se nějaký ten pátek známe (úsměv). Je to úžasný pocit se sem po tolika letech vrátit a doufám, že to nebude dlouho trvat a ty naše medaile z „devadesátek“ nebudou poslední. Asi pro každého hráče, který si tímto prošel je super, že si po tolika letech může zavzpomínat a setkat se s lidmi, s kterými to prožil, ať už to jsou spoluhráčky, trenéři nebo lidi z realizačního týmu.

Když se ještě vrátím k ME 1993 a 1997. Šly jste si pro medaile nebo to vyplynulo z průběhu turnaje?

No, když hrajete doma, tak si uvnitř přejete, aby to „cinklo“, ale v „devadesátkách“ byl každý turnaj jiný. V roce 1993 se to zamotalo již ve skupině, byla tam nervozita a možná u nás stálo to pověstné štěstíčko, ale pak nám stoupalo sebevědomí zápas od zápasu. Naopak v roce 1997 se tým moc neobměnil, měly jsme zkušenosti a vstoupily jsme do něho hned sebevědomě s přáním další „placky“. Jak jsme postupovaly, tak začaly stoupat návštěvy diváků na zápasech, ty nás hnaly a pak hraješ v takovém nepopsatelném transu, kde na konci toho tunelu vidíš medaili. Existuje nějaký okamžik z těchto šampionátů, na který nikdy nezapomeneš?

Těžká otázka po těch letech (smích). Ale ano. Na co nikdy nezapomenu, byla reakce vyprodaného Ronda po předávání medailí, kdy jsme si vyžádaly ticho a skandovaly „diváci děkujeme“, následně celá hala začala odpovídat podobně. To ti pak běhá mráz po zádech a nedá se na to zapomenout.

Vidíš a já myslel, že to bude okamžik, kdy ti začali říkat Soptík Štěpa?

Jak to víš…..? Tak to asi myslíš, jak jsme sušily dresy, ty spadly na žárovku a podpálily jsme zrovna nově postavenou Voroněž. To byla pouze epizoda, na to se radši zapomíná. I když mi to dnes v hale trenér Pavel Řeřábek nezapomněl připomenout (smích).Pojďme od evropských šampionátů a vraťme se k tobě. Odešla jsi do zahraniční, kdy nebyly sociální sítě a volejbal se úplně neobjevoval pravidelně v denním tisku. Přibliž nám svoji volejbalovou kariéru…

Začala jsme s volejbalem v Přerově a záhy jsem odešla do tréninkového centra v Olomouci, kde začala dostávat šanci ve starších kategoriích, až si mě p. Šiler s Jirkou Teplým v šestnácti vytáhli do ženského áčka. Pro mě to byla sice tvrdá, ale velká zkušenost. V Olomouci se v té době začaly dělat tituly a pro mě to byl odrazový můstek pro zahraniční angažmá. První bylo v německém Münsteru, kde se sestavil úžasný mančaft na tehdejší německou ligu. Vyhrály jsme 3x ligu a ukořistily vítězství v tehdejším evropském Poháru CEV v Turecku před pěti tisíci kouřícími Turky (smích). Z individuálních ocenění si nejvíce cením vyhlášení nejlepší nahrávačkou německé ligy a již zmiňovaného Poháru CEV.To pomohlo vlastně mému vstupu do toho pravého profesionálního sportu. Výkony v Německu mi pomohly splnit velký sen, a to bylo zahrát si v Itálii. Tam jsem strávila celkem šest sezón, abych zamířila přes Turecko, Švýcarsko do Španělska, kde jsem kecky pověsila na hřebík.

Zůstala jsi ve Španělsku, ale vím, že jsi u volejbalu zůstala. Prozraď nám, co tedy u volejbalu děláš?

Máš pravdu, žiju ve Španělsku, kde s partnerem máme dvě dcery, třináct a šestnáct let, takže chápeš, že se nenudím (smích). A co dělám ve volejbale? Protože jsem si jako hráčka prošla několika zeměmi, tak si myslím, že vládnu pár jazyky a rozhodla jsem se svoje zkušenosti z profesionálního sportu předávat mladým hráčkám.

Zmínila jsi, že máte s partnerem dvě dcery. Já nedávno viděl jméno Štěpančíková na soupisce španělského týmu na MS U17 v Chile. To znamená, že dcery jdou v tvých šlépějích?

S partnerem máme k volejbalu oba hodně blízko a bylo nasnadě, že děti přivedeme k tomu, co máme společné. Není to tak, že bychom je k tomu tlačili, protože holky dělaly tanec,hrály na hudební nástroje, ale pak přišla pandemie, my vyrazily s balónem do přírody, což byla jediná šance, jak se dostat ven a pak k tomu volejbalu začaly mítuž fakt blízko.

A proč za španělský nároďák, proč ne za český?

No, protože žijeme ve Španělsku, ale jak jsi správně podotknul, příjmení mají stále Štěpančíková, i obě občanství, to znamená, co není, může být (lišácký úsměv).

Oba víme, že vrcholový sport je řehole, s odříkáním a možná i oželením některých aktivit svých vrstevníků. Doporučila bys dcerám vrcholový sport?

Asi takhle. My to asi máme v rodině. Já jsem ve čtrnácti odešla z Přerova do Olomouce. Sice to byl kousek, ale zase nebyly mobily a technologie, jak se slyšet nebo vidět s rodiči. Moje dcera ve čtrnácti za mnou přišla, že může jít do španělského volejbalové centra. To je něco jako NVC na Kladně v Čechách. Jako mámě mi sice srdce krvácelo a nechtěla jsem ji tam pustit, ale odzbrojila mě jednou otázkou: „co jsi dělala ty, když ti bylo čtrnáct?“ Věděla od nás, do čeho jde a my ji podporujeme. Základem je studium a co bude dal, to se uvidí.

Sleduješ volejbalové dění a určitě ti neuniklo, že český ženský volejbal zvyšuje svoji kvalitu a prestiž. Myslíš, že je to příchodem Giannise Athanasopoulose k národnímu týmu?

Giannis je určitě velmi kvalitní trenér, pod jeho vedením reprezentační tým žen vstoupil a udržuje svou účast ve VNL a současné době bojuje o účast na OH 2028, sen každého sportovce. Já nežiju v Čechách, jsem pouze „pozorovatelka“, ale vidím zlepšení ve třech aspektech. Ten první je, že se určitě zvedla míra systematičnosti v práci s mládeží, ten druhý je vznik NVC a ten třetí zahraniční angažmá hráček národního týmu v TOP ligách. Samozřejmě důležité je, aby v centrech byli ty nejlepší hráčky a trenéři, bylo to pod vedení federace a bylo propojení na reprezentační áčko, což jsem slyšela, že se děje. A pak ty výsledky začnou přicházet, vlastně už přicházejí.

Co světový volejbal? Kam směřuje, dovolíš si to odhadnout?

No jasně, od té doby, co jsme spolu jezdili na letní antukové turnaje, je to fakt někde jinde. Ale vážně. Budu mluvit hlavně o ženském volejbale. Ano, je silovější, fyzičtější a rychlejší. Neskutečně se díky technologiím zlepšila i taktická příprava týmů. Možná tím, že se klade důraz na specializace, je volejbal preciznější, ale mě tam ta obecná technická vyspělost trochu chybí. FIVB se snaží volejbal zatraktivnit, jak pro diváky, tak i pro sponzory, a tomu možná trochu i přizpůsobují pravidla. Stručně řečeno, volejbal se určitě vyvíjet bude, je jen otázkou, kterým směrem.

A na závěr tvůj tip, kdo vyhraje ME?

Jé, to po mě nechtěj. Strašně přeji našim holkám, aby došly, co nejdále. Tipovat se mi fakt nechce, ale jsem zvědavá, jestli letošní ME přinese nějaké překvapení.

Autor: Jiří Carba